K zamyšlení:
Naše zraněné vnitřní dítě
Každý máme v sobě tzv. "zraněné dítě“, které nás někdy chtě nechtě ovládá. My se pak chováme stejně, jako se chovají děti – tzn. že jednáme impulzivně, stěžujeme si, vzdáváme se, podlehneme nějakému kompenzačnímu nebo návykovému chování. V rekordním čase se přesouváme od „spouštěče“ k „reakci“, aniž chápeme, proč se cítíme tak, jak se cítíme, a proč se chováme tak, jak se chováme. Protože si z dětství přinášíme hluboká nezhojená zranění, je většina z nás neustále plna strachu, studu a nedůvěry.
Reagujeme tak proto, aby byly naplněny naše potřeby. Reagujeme na druhého člověka, kdykoli se necítíme v bezpečí, milovaní a oceňovaní. Když se nacházíme ve stavu dětské mysli, vidíme toho druhého jako někoho, kdo musí naplnit naše nenaplněné potřeby, nebo někoho, kdo nám může nějakým způsobem ublížit. Výsledkem je, že se navzájem pokoušíme jeden druhého nejrůznějšími způsoby ovládat. A tak následuje konflikt, nenaplněná očekávání, nedorozumění, hry o moc a bolest. Někdy to může být tak, že jsme zkusili tolik zklamání, že jsme svá veškerá očekávání pohřbili pod vrstvu rezignace.
Jak z toho ven? Abychom se mohli dostat z vlivu svého "emočního dítěte", je důležité uvidět, jaká poselství o nás samotných nám přinášejí lidé kolem nás, proč se nám věci v životě dějí tak, jak se dějí. Zrcadlo nám ukazuje, jak na ostatní působíme. Vesmír nám vytrvale ukazuje, co potřebujeme vidět. Naši normální odezvou v takových chvílích je, že cítíme hněv, cítíme se být obětí, máme pocit, že to je nespravedlivé...Když ale změníme svůj postoj a odrazům v zrcadle začneme věnovat větší pozornost, můžeme pronikat hlouběji ke svým zraněním. Pochopíme, že tyto odrazy pocházejí z našeho zraněného stavu, z negativních přesvědčení a způsobů chování, které jsou s ním spjaty.
Porozuměním začíná vnitřní transformace a tím i jiný druh zpětné vazby. Umožňujeme tím, aby v našem životě vykvetla láska – láska k sobě samému a láska k ostatním.
Psychosomatik Jan Hnízdil
Jan Hnízdil kdysi pracoval jako klasický lékař na klinice. Na pacienta měl pár minut, léky předepisoval jak na běžícím pásu. Pak zjistil, že sice hodně léčí, ale málo uzdravuje, že se mu pacienti stále vracejí a začal hledat důvod, proč tomu tak je. Vydal se cestou komplexní psychosomatické medicíny. Ta mu na jedné straně otevřela oči, zároveň si ale vysloužil kritiky od kolegů. Dnes k němu mnozí z nich chodí na stáže i přednášky.
Psychosomatik Jan Hnízdil s dcerami a domácími mazlíčky. FOTO: Archiv J. Hnízdila.
Jak velký vliv má psychika na naše zdraví? Zásadní. Většina lidí pracuje intelektuálně a málo se hýbe. Mají špatnou kondici, nadváhu, žijí ve stresu. Výsledkem je záplava “civilizačních” nemocí – vysoký tlak, žaludeční potíže, bolesti hlavy, únava… Civilizační se jim říká proto, že pramení z nemocné civilizace, z toho, jak žijeme. Pokud způsob života nezměníme, nemáme šanci se uzdravit.
Je tedy pohyb lékem na vše? Pacientům říkám, že bez pohybu není život. Neexistuje nemoc, kde by alespoň minimální dávka pohybu nebyla vhodná.Jde o to, aby pacienta bavil, a aby (si) ho užíval jako lék.
Má každá psychická či fyzická bolest nějaký význam, vysílá k nám signály? Bolest je informace. Tělo nemá jinou možnost, jak nám říct, že děláme něco špatně. A je jedno, jestli jde o bolest fyzickou nebo psychickou. Ukázalo se totiž, že sociální odmítnutí stimuluje stejné oblasti mozku jako fyzický úder. Proto se také, když nás opustí někdo blízký, říká: „To bolí.” Psychická bolest je často mnohem trýznivější než ta tělesná.
Můžeme zemřít na zlomené srdce? Vědci ve Spojených Státech zjistili, že z nešťastné lásky může puknout srdce. To už ale věděly naše babičky. To se jich mohli vědci zeptat a ušetřit desítky miliónů dolarů.
Jsme národ, který příliš věří doktorům? Nejen doktorům, ale obecně autoritám. Chybí nám kritické myšlení. Doktor je pro nás něco jako kněz v bílém. Rozhoduje, co nemoc je a co není, může nás zneschopnit, zavřít do nemocnice, odstranit nám nějaký orgán. Má obrovskou moc. Ta se dá využít, ale také zneužít. Záleží na tom, čeho chce dosáhnout.
V čem je tedy problém? Ve Švédsku zjišťovali, co rozhoduje o délce stonání pacientů s bolestí zad. Zjistili, že to nebyla závažnost objektivního nálezu při prvním vyšetření, ale sdělení lékaře, jak dlouho bude pacient se zády stonat. Dokonale to funguje. Když řekne doktor pacientovi, že má typ rakoviny, na kterou se umírá do dvou let, pacient „srazí“ paty a poslušně se zařadí do statistiky. Autoritou sdělená informace v jeho mozku odstartuje vědomé i nevědomé procesy, které tu smrt nakonec způsobí.
Doktoři by tedy na otázku: “Jak dlouho mi ještě zbývá” neměli odpovídat? Takovou informaci by doktor nikdy dávat neměl. To si hrajeme na majitele absolutní pravdy, na bohy. Úplně přitom devastujeme ten nejcennější lék: postoj pacienta k nemoci a samoúzdravné schopnosti.
Ze začátku na vás spousta lidí pohlížela s despektem. Stalo se vám ale někdy, že by za vámi přišel nějaký lékař s prosbou o radu či vyšetření? Nedávno se mojí pacientkou dokonce stala bývalá marketingová ředitelka farmaceutické firmy. Celý život bezmezně věřila lékům, rozjela obrovský byznys a zhroutila se z toho. Skončila na psychiatrii, na lécích, které učila doktory předepisovat. Pořád jí bylo zle. Nakonec pochopila, že bez práce na sobě to nejde, že si musí pomoci hlavně sama.
Blíží se chřipková sezóna. Jaký máte postoj k očkování proti chřipce? Očkování je obrovský objev moderní medicíny. Bez něj bychom tady možná ani nebyli. Tím mám na mysli minimální, ze zákona povinné očkování. Všechny moje děti ho mají. Nikdy jsem ale sebe, ani nikoho z blízkých nenechal očkovat proti sezónním virózám. Z těch různých očkovacích kampaní čouhají zájmy farmaceutických firem jako sláma z bot.
Může se člověk proti chřipce pomoci i jinak? Ano, tím, že se o sebe staráme, posilujeme obranyschopnost – imunitu. Pohybem, stravou, ale především psychickou pohodou, pěstováním dobrých vztahů. Dobrá imunita se totiž rovná dobrá nálada. Ta je nad všechna očkování.
(Eva Dvořáková, Novinky)